Místní veřejná knihovna

Borůvky

Mám dovolenou. Probouzím se a mžourám do slunce, které přes koruny stromů nakukuje otevřeným oknem do mé ložnice na chatě u lesa. Ptáci se předhání, který lépe zatrylkuje, blankytně modrá obloha a omamně vonící les. Mrknu dolů na zem, kde poklidně a tvrdě spí v pelíšcích moje dvě psí kamarádky. Otylka, maličká dvanáctiletá sněhobílá psí holka s velikými kukadly a černě lemovanými oušky, trochu podobná čivavě. Druhá, větší rezavá dvouletá Lea, takové třeštidlo, vypadá jako jezevčík, jen nožky se jí výrazně protáhly, takže jezevčík na chůdách.

„Haló, holky, vstávat, půjdeme do lesa.“ Vyvolávám a běžím po schodech do kuchyně připravit snídani, ještě honem upéct kulaťoučký tvarohový koláč s borůvkami a lesními jahodami.

Skáčeme do auta a vyrážíme směr borůvky. Cestou drncáme po hrbolaté cestě mezi poli, jedu na jedničku, jinak se nedá, auto Chytrolín kupodivu nemá hlášky typu – přeřaďte na eko, jeďte uprostřed svého jízdního pruhu. Po pěti kilometrech drkotání jsme na místě. Uprostřed lesa u velkého, krásného, zrekonstruovaného kamenného domu. Parkuji a jdeme hlouběji do lesa, kde roste plno modrých voňavých plodů. Všichni sbíráme, psi si vybírají ty nejobsypanější keříky a také škubou do svých nenasytných tlamiček. Já do 2,5l bandičky.

Představuji si, jak si uvařím borůvkové knedlíky, upeču borůvkový koláč podle Olgy Scheinpflugové, udělám si borůvky se Salkem. Trhám, trhám a ani si nevšimnu zlověstných mraků. Je to tady, pár malých deštivých kapek. Mám zaplněno jen čtvrt nádoby. To nic není, za chvilku bude po přeháňce. Ale déšť zesiluje, už se na nás valí proudy vody, vítr přidal na intenzitě. Stromy se s praskáním naklání sem a tam. Ještě před chvilkou přívětivý les se stal strašidelným.

Velím: „Domů!“ A ženu se za vydatného deště zkratkou k autu. Promoklé na kůži letíme… Ale najednou les nepoznávám, aha, tady doleva, ne, asi opačně. Nedokážu najít výchozí místo. Kličkujeme lesem, nevím, kde jsme. Leje. Potkáváme srnu, s údivem si nás prohlíží, psi na ní nereagují. Les tmavne. Prodíráme se houštím. Psi začínají vrčet, jsme u obrovského vyvráceného stromu, pod kterým je velikánská díra. Zaznamenávám zvláštní pach. Zřejmě doupě lišky nebo jezevce. Honem pryč. Psí rvačka s mrzutým jezevcem by nemusela dopadnout dobře. Křižujeme les, nevím, kde jsme. Otylka začíná pokulhávat. Déšť trochu ustává. V dáli slyším, jak dřevorubci začínají opět kácet les. Uvědomuji si, že při sběru borůvek byl tento zvuk slyšet na opačné straně, než jsem zaparkovala. Rozhoduji se, že se vydáme za zvukem, jsou tam přeci lidé, snad nám pomůžou. Naděje na naši záchranu mě žene několik kilometrů k padajícím stromům. Hurá, už ho vidím. Urostlý chlapík řeže a řeže. „Haló, halóó,“ volám. Neslyší. Haló, využívám přestávky, kdy si rovná záda. Otáčí se!

„Fuj babo, to jsem se lek.“ Přehlížím jeho lichotku a hlásím dobrý den, já jsem se ztratila. Chce se mi bulit. Popisuji situaci. Chasník bez sebemenšího údivu. Nó, to jste si pěkně zašla, to je odsud asi osm kilometrů. Sledujte támhle ty duby a jděte tím směrem. Na jedné křižovatce doleva, na další doprava a jste tam. Tady dole je hlavní silnice. Jaká hlavní silnice, kam vede, špitám. Zpražil mě pohrdavým pohledem a bez odpovědi řeže dál. Odcházíme směrem k dubům. Už brečím, holky nechápou, proč se tak trmácíme. Za námi s praskotem umírají další stromy. Je mi smutno. Duby dávno zakryl vzrostlý les. Držím daný směr, jdeme rozblácenou lesní cestou, teď vlevo. Po dalších kilometrech se sbíhá několik cest, zničených těžkou technikou, vyvážející dřevo z lesa. Dávám se doprava. Opodál se kolem nás žene několik vyděšených divočáků, prchají před námi. Není divu, kalhoty mám zablácené až po kolena, z trička skapává voda. Otylka změnila bílou barvu na hnědou, Lea na dlouhých nohách je téměř bez poskvrny. Můj mobil i s vodítky dřímá v bezpečí auta. Musím se dostat z lesa ven, je mi už jedno kam. Na silnici bez vodítek je velký risk. Další kilometry, veverka si spokojeně hopká po stromech.

Konečně končí les a před námi vidím vesnici. Kolem je plno chmelnic, které se však v okolí chaty nevyskytují. Kde to jsme? Další čtyři kilometry a přicházíme k vesnickému hřbitovu. Mšecký hřbitov. Tak tedy Mšec – víska asi 12 km od mé chaty. Liduprázdno. Vedle hřbitova je hasičská zbrojnice, okolo stojí rodinné domy. Sbírám v sobě všechnu drzost a zvoním na zvonek u prvního domu. Za plotem běhají tři velcí hafani. To budou určitě hodní lidé, když dali domov třem čtyřnožcům, přemýšlím. Ze dveří vykukuje mladší žena. „Co potřebujete?“ Dobrý den, prosím vás, já jsem se ztratila. Nedůvěřivě si mě prohlíží, ale jde otevřít vrátka. Já byla na borůvkách a zabloudila jsem, sděluji. Při otevření vrátek a pohledu na mě a moje zdevastované psí kámošky reaguje slovy: „Vy ale vypadáte, no do lesa vás zpátky nepošlu. Zavolám hasiče. Pomohou vám. Jé, ale borůvek máte hodně.“ Dívám se nevěřícně do bandičky. Skutečně je plná až po okraj. V nachytané vodě plave na povrchu hrstka borůvek. Hasič je její manžel, dozvídám se a také to, že je 17.00 hodin. Bloudily jsme neuvěřitelných šest hodin. Po dvaceti minutách přijíždí hasič. Vystupuje z auta. Jé, paní Krausová, co tu děláte, diví se. Je to ten člověk, který mi v loňském roce pokácel břízu naklánějící se na střechu chaty. Nikdo jiný si na tento zákrok netroufl. Zázrak. Nakládá mě i se psy a odváží k samotě, kde stojí moje auto. Cesta se však vydatným deštěm rozmáčela, navíc zde vytvořila hluboké koleje nákladní auta se dřevem. Jedu před vámi, snad to projedeme. Auta kloužou v kolejích, bláto stříká až na střechu. Ještě kousek a budeme na silnici. Další překážka. Uprostřed stojí traktor s plně naloženým valníkem. Miky – hasič se snaží přemluvit traktoristu, zda by kousek popojel. Marně. Zastavuji, prosím. Dostává se mi odpovědi. „Kudy, ty krávo, jedeš?“ Neuhnul. Kloužu kolem traktoru, auto se naklání – předjela jsem.

Dorážíme na chatu. Miky neodmítá nabízenou kávu, slupne kousek koláče a pádí. Musí přece na očkování se psy. Zatápím v kachlové peci, koupu psy. Myji zablácené auto. Domů se vracíme za tmy. Chytrolín zase hlásí, doplňte kapalinu do ostřikovačů, věnujte se řízení, jeďte uprostřed svého jízdního pruhu.

Život je tak krásný.

Jiřina Klímová Krausová